Tatiana Dyková se pustila do role, která rozhodně není obyčejnou divadelní úlohou. V inscenaci Meda ztvární titulní postavu Medy Mládkové, významné české mecenášky, sběratelky umění, historičky umění, kurátorky a nakladatelky. Hra Daniely Šteruské vznikla u příležitosti stých narozenin Medy Mládkové a její premiéra byla naplánována na 24. června na nádvoří pražského Musea Kampa.
Právě životní příběh Medy Mládkové Dykovou na celé inscenaci zaujal nejvíc. Nešlo podle ní jen o samotnou profesní dráhu ženy, která se výrazně zapsala do českého kulturního prostředí. Herečku oslovil její mimořádně bohatý život, obrovské životní zaujetí, vlastenectví, bojovnost i silná láska k manželovi. Vnímá ji jako velkou českou ženu, jejíž příběh má podle ní smysl připomínat i v dnešní době.
Když však přišla otázka, jestli v sobě sama nachází s Medou Mládkovou určitou podobnost, Dyková byla opatrná. Do přímého srovnávání se rozhodně nechtěla pouštět. S nadsázkou připomněla, že na takové hodnocení bude dost času až ve chvíli, kdy jí samotné bude sto let. Přesto dokázala pojmenovat jednu vlastnost, která je podle ní oběma ženám společná.
Je jí energie a především potřeba dotahovat věci do konce. Dyková nerada opouští rozdělanou práci a stejně tak se nerada vzdává. Právě v tom vidí jeden z výrazných společných rysů s Medou Mládkovou. Není to tedy podobnost založená na vzhledu nebo životním věku, ale spíš na vnitřní síle a přístupu k tomu, co člověk začne.
Zajímavý moment přišel také během samotného zkoušení. Herci posledních čtrnáct dní před premiérou pracovali každý den přímo v Museu Kampa, kde Meda Mládková bydlela. Dyková tak měla možnost být v její bezprostřední blízkosti. Pokud měla Mládková náladu, nechávala otevřené okno a herečka s ní mohla prohodit několik slov. I takové krátké chvíle pro ni představovaly osobní kontakt s člověkem, jehož životní příběh měla následně přenést na jeviště.
Samotná herecká výzva je přitom mimořádná. Dyková totiž nemá představovat Medu Mládkovou pouze v jednom konkrétním období jejího života. Její postava prochází věkem od čtrnácti až do sta let. Herečka tak musí na jevišti pracovat s proměnou mládí, dospělosti i stáří a vytvořit iluzi času, která bude pro diváka uvěřitelná.
Dyková tento úkol vnímá jako překážku, která ji ale právě proto láká. Je podle ní na divákovi, zda na divadelní iluzi přistoupí. Samotnou herečku však možnost pohybovat se mezi různými životními etapami těší. Považuje za fascinující, že se díky roli může vracet do dětství a zároveň se naopak podívat do budoucnosti a představovat si, jaké by to mohlo být, až jí samotné bude například osmdesát let.
Velkou roli má v celém projektu také samotné místo premiéry. Hra se odehrává pod širým nebem na nádvoří Musea Kampa, které Dyková popisuje jako příjemný prostor mezi stromy a řekou. Když tam přichází, uvědomuje si, jak krásné pracovní prostředí má. Atmosféra místa je pro ni přirozenou součástí zážitku, který si mají odnést nejen herci, ale také diváci.
Hraní venku navíc pro ni není ničím úplně novým. Zkušenost získala už během Letních shakespearovských slavností, a právě díky nim dobře zná kouzlo okamžiků, které může vytvořit příroda přímo během představení. Dokonce připomíná situaci, kdy herec na jevišti vyznává lásku a právě v tu chvíli se zvedne vítr. Takový neplánovaný okamžik podle ní přidává představení zvláštní hodnotu a dokáže změnit atmosféru pro všechny přítomné.
A sama Dyková si podobné chvíle užívá i tehdy, když nestojí na jevišti. Jako divák totiž v létě ráda chodí na koncerty i divadelní představení pod širým nebem. Právě spojení divadla, přírody a živého okamžiku je pro ni něč, co má své vlastní kouzlo.
