Arnošt Goldflam se blíží k významnému životnímu jubileu. V září oslaví osmdesáté narozeniny, přesto se stále nechystá zpomalit natolik, aby jen seděl doma a bilancoval. Sám přiznává, že věk přináší změny, které člověk jednoduše nemůže přehlížet. Některé věci už zvládá jinak než dříve a na některé aktivity mu nezbývá tolik energie. Přesto zůstává aktivní a jeho rodina i práce jsou pro něj stále důležitou součástí každodenního života.
Velké oslavy narozenin si ale Goldflam nepřeje. Nejraději by významný den strávil obyčejně, společně s rodinou u oběda nebo večeře. Pokud by byla možnost, rád by vyrazil také na krátkou procházku. Žádnou velkou narozeninovou událost neplánuje a ani o ní podle svých slov nepřemýšlel. Ostatně sám sebe nepovažuje za člověka, který by měl potřebu své narozeniny okázale slavit.
Stejně skromný je i v otázce dárků. Doma prý rovnou řekl, že nic nepotřebuje, protože má všechno, co potřebuje. Ani auto pro něj nepřipadá v úvahu. Nemá řidičský průkaz a autem nejezdí ani jeho žena nebo děti. Když se potřebuje někam dostat, vystačí si s veřejnou dopravou nebo vlakem. A pokud ho přece jen napadne něco, co by si přál, může prý rodinu později požádat.
Dokonce ani kniha by pro něj nebyla jednoduchým dárkem. Doma už totiž nemá příliš prostoru pro další svazky. Pokud by tedy měl dostat knihu, musela by být opravdu mimořádná. I v tomto detailu je vidět jeho praktický pohled na život: nepotřebuje hromadit věci jen proto, že má narozeniny.
S blížící se osmdesátkou se přirozeně nabízí otázka, jestli člověk začne svůj život více hodnotit a vracet se ke starým rozhodnutím. Goldflam ale říká, že klasické bilancování nedělá. Podle něj se člověk během života neustále mění a s věkem se mění také jeho názory. Za ještě důležitější však považuje něco jiného – postupně se proměňuje i to, co člověk fyzicky zvládne.
Právě tady přichází nejupřímnější část jeho vzpomínání. Když ještě žil v Brně, kde zůstal do svých 54 let, rád chodil na dlouhé výlety do lesů a okolí města. Takové výpravy pro něj byly přirozenou součástí života. Dnes už ale přiznává, že na podobné aktivity nemá tolik energie ani síly jako kdysi. Není to pro něj důvod k dramatickému ohlížení, spíš prosté přijetí toho, že člověk se v průběhu let mění.
Podobně se změnil také jeho vztah k cestování. Dříve hodně cestoval i pracovně. Jako režisér působil nejen v České republice, ale také v Polsku, Německu a Rakousku. Dnes už se mu do podobného cestování příliš nechce. Neznamená to však, že by zcela přestal vyrážet z domu nebo poznávat nová místa.
Před dvěma lety například navštívil Martinik, kde se hrála jeho hra. Na cestu tehdy vyrazil společně se synem Otíkem a podle jeho vzpomínek šlo o velký výlet. Ani dnes přitom není úplně bez plánů. Chystá se na Hlubokou, kde má jeho žena výstavu. Občas také cestuje po České republice kvůli autorským čtením.
Jeho práce se navíc částečně prolíná s prací jeho manželky. Některá autorská čtení jsou totiž spojena také s výtvarnou dílnou jeho ženy. Rodinný život a pracovní aktivity tak u Goldflamových nejsou dvě zcela oddělené oblasti. Naopak se přirozeně potkávají a vytvářejí společný rytmus, který rodině vyhovuje.
Goldflam se rodičem stal až později. Jeho syn Otto Antonín se narodil, když mu bylo 54 let, a po šedesátce se rodina rozrostla ještě o dceru Mimi, které je dnes 19 let. Právě pozdější rodičovství mu podle jeho vlastních slov přineslo zkušenosti, které by v mladším věku neměl, zároveň ale otevřeně přiznává, že fyzické síly už nejsou stejné jako dříve.
Přesto z jeho slov není cítit rezignace. Spíš určitý klid člověka, který ví, co od života potřebuje a co už naopak není důležité. Velké oslavy nepotřebuje, drahé dárky nevyhledává a za cestováním se dnes nehoní. Důležitější je pro něj čas strávený s rodinou, práce, která ho stále baví, a možnost pokračovat v aktivitách, které mu dávají smysl.
Právě v tom možná spočívá nejzajímavější část jeho současného života. Arnošt Goldflam se nebrání přiznat, že některé věci už nejsou jako dřív. Zároveň ale stále píše, cestuje za autorskými čteními, setkává se s lidmi a zůstává součástí kulturního dění. Jeho přístup k blížící se osmdesátce tak není o velkých gestech, ale spíše o rodině, práci a přijímání toho, co s sebou přináší čas.
