Když se jméno Ivety Bartošové objevilo na titulních stránkách, málokdo si uvědomoval, co se ve stínu reflektorů odehrává v duši malého chlapce. Artur Štaidl vyrůstal pod neustálým drobnohledem veřejnosti, aniž by tušil, že jeho dětství bude poznamenáno událostmi, které by zlomily i dospělého člověka. Ztráta matky, která patřila k nejzářivějším, ale také nejkřehčím hvězdám české hudební scény, přišla v době, kdy teprve objevoval svět. Tlak médií byl tehdy tak obrovský, že se před ním prakticky nedalo nikde schovat, a každý jeho krok byl pitván v přímém přenosu.
Otec Ladislav Štaidl se sice snažil vytvořit pro syna bezpečný domov a chránit ho před mediálním šílenstvím, avšak osud si pro rodinu připravil další krutou ránu. Odchodem obou rodičů zůstal Artur v životě zcela sám a musel se rychle naučit dospět v nelítostném světě. Dlouhá léta o svém nitru a o tom, co prožíval za zavřenými dveřmi po tragických událostech, vytrvale mlčel. Místo toho, aby vyhledával pozornost a parazitoval na slávě svých slavných rodičů, zvolil raději cestu naprostého klidu, anonymity a soukromí, které pro něj bylo jedinou záchranou.
Lidé z jeho okolí dnes vzpomínají na to, jak těžké bylo vyrovnat se s neustálým připomínáním tragické minulosti na každém kroku. Přestože by mohl těžit ze svého rodinného zázemí, rozhodl se jít vlastní cestou a budovat si život zcela nezávisle. Příběh Artura Štaidla tak zůstává mrazivým svědectvím o tom, jaká daň se platí za život v záři reflektorů, když se z pohádky rázem stane noční můra plná slz a nepochopení.
