Když se Iva Janžurová po delší době znovu postavila před zaplněné hlediště, v suchém vzduchu divadelního sálu se doslova dalo krájet napětí a očekávání všech přítomných. Publikum zadržovalo dech, protože vědělo, že má před sebou skutečnou legendu, jejíž každý pohyb a slovo na jevišti nese obrovský vnitřní náboj a hloubku. Atmosféra houstla s každou ubíhající minutou a lidé v lavicích vnímali, jak se smazávají hranice mezi fikcí a skutečným životním příběhem, který herečka s tou nejupřímnější pokorou přednášela. Její hlas zpočátku tichý, ale neuvěřitelně pevný, se nesl prostorem a nenechával nikoho na pochybách, že tohle představení se zapíše do historie zlatým písmem.
S tím, jak se děj na scéně posouval kupředu, rostly i emoce v sále, kde málokterý divák dokázal udržet slzy dojetí a obdivu nad tímto mistrovským výkonem. Iva Janžurová dokázala s naprostou lehkostí a grácií ztělesnit všechny bolesti, radosti i tiché naděje, které k lidskému životu neodmyslitelně patří a o kterých se často raději mlčí. Zdroje z divadelního zákulisí hovoří o tom, že přípravy na tento výjimečný večer provázela obrovská úzkost a perfekcionismus, protože herečka nic nenechala náhodě. Když pak zazněly závěrečné repliky, sál explodoval vlnou nekonečného potlesku ve stoje, který trval dlouhé minuty a nenechal nikoho chladným.
Tento nezapomenutelný moment jasně ukázal, že opravdový talent a celoživotní oddanost umění nepodléhají času ani žádným vnějším vlivům. Lidé odcházeli domů s hlubokým zamyšlením v srdci a s vědomím, že byli svědky něčeho naprosto výjimečného, co se hned tak nebude opakovat. Iva Janžurová tak opět potvrdila, že její místo na výsluní české culture je naprosto zasloužené a že její odkaz bude ještě hodně dlouho inspirovat další generace divadelních tvůrců i nadšených diváků.
