Vyrůstat v rodině, kde se herectví doslova dědí z generace na generaci, není jen výhra. Za slavným jménem se často skrývá tlak, který si okolí ani neumí představit. A přesně o tom dnes bez příkras mluví Bára Kodetová (55), dcera nezapomenutelného Jiřího Kodeta (†67). V otevřené zpovědi odhaluje nejen tíhu slavného příjmení, ale i komplikovaný vztah s otcem, kterého mnozí vnímali jako výbušného a nezkrotného muže.
Umělecké kořeny v rodině Steimarů, Budilů a Kodetů určily její směr už od dětství. Volba jiné cesty prý vlastně ani nepřicházela v úvahu. Dlouhá léta se soustředila výhradně na herectví, jako by nic jiného neexistovalo. Až časem, s odstupem a životními zkušenostmi, si dovolila zastavit a podívat se na sebe jinak. Najednou objevila schopnosti, o kterých dřív ani neuvažovala – cit pro prostor, design, organizaci, dokonce i rekonstrukce domů či tvorbu zahrad. Dnes už sama sebe nevnímá jen jako herečku. Přesto přiznává, že stát na jevišti a tvořit zůstává jejím nejhlubším vnitřním impulzem.
Slavné příjmení Kodet ale není jen vstupenkou do světa umění. Je to i závazek. A někdy pořádná zátěž. Podle Báry jde spíš o osud než o výhodu. Nic jiného totiž nikdy nepoznala. Přesto by neměnila. Na svou rodinu vzpomíná s respektem i vděčností. Otec pro ni nebyl jen hereckou ikonou, ale především člověkem, který ji formoval. Vzdělaný, kultivovaný, s hlubokým vztahem k umění i životu samotnému. Dal jí podle jejích slov morální kompas a naučil ji vnímat krásu i bolest jako součást jedné cesty. Dodnes s ním v myšlenkách vede tiché rozhovory.
Přesto měl Jiří Kodet pověst muže, který se neovládal. Jeho temperament byl legendární a mnozí si ho pamatují jako cholerika, jehož výbuchy byly nepřehlédnutelné. Bára to ale vidí jinak. Podle ní šlo především o silnou, nezkrotnou povahu, která byla pro tehdejší generaci typická. Připomíná, že podobnou energii měli i další výrazní herci té doby. Byli spontánní, syroví, bez filtru – a právě to podle ní vytvářelo jedinečnou atmosféru tehdejší divadelní scény.
Dnešní svět je podle ní mnohem opatrnější. Lidé váží každé slovo, hlídají si emoce, aby nikoho neurazili. Její otec ale patřil k těm, kteří žili naplno a bez zábran. Co cítili, to dali najevo. A právě tahle autenticita prý stála za genialitou prostředí, ve kterém tvořil.
Zvenčí mohl působit jako výbušný muž, ale doma měl podle Báry i úplně jinou tvář. Vnímala ho jako silnou osobnost, která ji ovlivnila víc, než si kdy dokázala připustit. A i když jejich vztah nebyl vždy jednoduchý, zůstává pro ni dodnes jedním z nejdůležitějších pilířů jejího života.
