Mariánské Lázně se ve středu zahalily do smuteční atmosféry. Rodina, přátelé a další hosté se přišli naposledy rozloučit s Vladimírem Páralem, výraznou osobností české literatury, který zemřel v chebské nemocnici. Poslední odpočinek přitom podle přání připadne místu, které měl ve svém životě velmi rád – jeho milované družce Běle.
Slavnostní rekviem v kostele Nanebevzetí Panny Marie přilákalo necelou stovku lidí. Před oltářem byla vystavena rakev se spisovatelem a přítomní mu přišli vzdát poslední poctu. Ještě před veřejným obřadem proběhlo soukromé rozloučení, kterého se mohli zúčastnit pouze rodinní příslušníci.
Pozornost ale vzbudilo také to, kdo mezi smutečními hosty chyběl. Podle Páralova kamaráda Jaroslava Beneše se očekávalo, že dorazí například režisér Vít Olmer nebo herci Zlata Adamovská a Jiří Langmajer. Právě oni byli spojeni s filmem Milenci a vrazi, který vznikl podle Páralova literárního námětu. Nakonec se však ani jeden z nich neobjevil.
Z řad známých osobností tak dorazil především básník a publicista Ivo Šmoldas. Ten při vzpomínání na Párala vytáhl velmi konkrétní obraz z minulosti, který dokonale připomněl, jakou pozici měl spisovatel mezi českými čtenáři.
Když Páralovi vyšla nová kniha, mířila do prodeje vždy ve čtvrtek. A právě v tento den se před knihkupectvím na Národní třídě v Praze tvořily dlouhé fronty. Zástup čtenářů se podle Šmoldasových vzpomínek táhl až k budově Svazu spisovatelů. Lidé čekali na Páralovy knihy, zatímco funkcionáři svazu, jejichž vlastní tituly takovou pozornost nevyvolávaly, se museli davem prodírat.
Páral si tento pohled podle Šmoldasových slov dokázal užívat. Stával naproti přes ulici a dlouhé fronty si s potěšením fotografoval. I tato drobná vzpomínka během rozloučení připomněla, jak silný vztah měl ke svým čtenářům a jaký ohlas jeho knihy svého času vyvolávaly.
Samotný obřad vedl mariánskolázeňský farář Řehoř Pavel Urban. Ve své řeči připomněl Párala jako výjimečného člověka, který během života prožíval mnoho lásky – v rodině, mezi lidmi ve svém okolí i ve vztahu k Bohu. Zároveň zdůraznil, že spisovatel si nepřál, aby po něm lidé pouze truchlili. Přál si, aby vzdali hold jeho životu, který se podle faráře snažil prožít naplno.
Během obřadu zazněla také Páralova literární myšlenka: „Není smyslem života ulovit bílou velrybu, ale lovit.“ V kontextu posledního rozloučení získala tato slova ještě osobnější rozměr.
Mezi hosty nechyběli kromě rodiny ani Páralovi přátelé. Jaroslav Beneš vzpomínal na jejich dlouholeté přátelství, které začalo poté, co se Páral přestěhoval do lázeňského města. Bylo to před 31 lety. Beneš tehdy poznal spisovatele nejen jako známou osobnost, ale také jako člověka, který se rád účastnil společenského života.
Vzpomínal rovněž na jeho zálibu v dobrém jídle a pití a na každoroční recepci při zahájení lázeňské sezony. Páral si tam podle Beneše vzal skleničku vína a nechal si postupně nosit různé laskominy, protože chtěl ochutnat všechno, co bylo k dispozici.
Na poslední cestě Párala doprovodila jeho družka Běla s dcerou, vnučka s rodinou i další přátelé. Po skončení tryzny byla rakev vynesena z kostela a uložena do pohřebního vozu. Ještě před odjezdem se kněz za spisovatele latinsky pomodlil.
Páralovo tělo bude následně zpopelněno v krematoriu. Urnu si podle jeho přání ponechá jeho partnerka Běla doma. Tak se uzavře poslední kapitola života autora, jehož knihy kdysi dokázaly přivést stovky čtenářů do dlouhých front a jehož jméno zůstalo pevně spojeno s českou literaturou i s Mariánskými Lázněmi.
