Arturu Štaidlovi bude letos třicet let. Za sebou má přitom zkušenosti, které by vydaly na několik životů. Přišel o oba rodiče – zpěvačku Ivetu Bartošovou i hudebníka Ladislava Štaidla. Přesto sám sebe nevnímá jako člověka, který by se neustále vracel do minulosti. Naopak. Říká, že se snaží dívat dopředu a soustředit hlavně na to, co se děje právě teď.
Když ale přijde řeč na rodiče, vzpomínky se pochopitelně vracejí. Artur přiznává, že s otcem v dětství netrávil tolik času. Jeho rodiče se rozešli, když mu byly čtyři roky, a poté žil především s matkou. Tatínka vídal spíše příležitostně, zhruba jednou za čtrnáct dní o víkendu. Jednou za rok spolu také vyráželi na dovolenou.
Na společný život s mámou má ale úplně jiný typ vzpomínek. Iveta Bartošová a její syn měli vždy pejska a právě společné procházky patří podle Artura k jeho nejhezčím vzpomínkám. Byly to obyčejné chvíle, které pro něj měly velkou hodnotu a které si dodnes vybavuje s láskou.
Ladislav Štaidl na něj v dětství působil přísně a poněkud nepřístupně. Artur ale dnes dokáže připustit, že jeho otec nebyl pouze tvrdým rodičem. Uměl si dělat legraci a dokázal si vystřelit z celé řady věcí. Zároveň měl ovšem své zásady a v problémových situacích opakoval jednu ze svých typických vět: že je dobrý sluha, ale zlý pán.
Když Artur přinesl ze školy špatnou známku, následovalo domácí učení. Otec s ním probíral především jazyky, protože právě v nich byl dobrý. Společně se učili angličtinu i němčinu, ale dostávali se také k dalším školním povinnostem, například k diktátům. Dnes se tomu Artur dokáže zasmát, tehdy ho ale podobné učení pochopitelně pořádně štvalo.
Ve škole přitom nebyl žádným propadákem. Naopak měl jednu velkou výhodu – velmi dobrou krátkodobou paměť. Nemusel se podle svých slov průběžně učit celé týdny. Často mu stačilo sednout si ke studiu den před zkouškou přibližně na dvě hodiny a výsledkem byla jednička. Spolužáci z toho údajně příliš nadšení nebyli. Zatímco oni se učili celý týden a někdy dostali čtyřku, Artur zvládl přípravu za dvě hodiny a odešel s nejlepší známkou.
Velký zlom přišel v jeho patnácti letech, kdy začal natrvalo žít u otce. Byla to pro něj obrovská změna. Puberta byla v plném proudu a spolu s novým prostředím se zásadně změnil také režim domácnosti, přístup ke škole i očekávání týkající se povinností. Začátky proto nebyly jednoduché. Artur se začal bouřit, vzdoroval a byl naštvaný.
Právě v tomto období se naplno rozjela také jeho výrazná metalová etapa. Začal nosit řetězy u pasu a koženou bundu s ostny. Otec tehdy věřil, že ho podobná hudba jednou přejde. Jenže právě v tom se Ladislav Štaidl spletl.
Artur totiž ani po letech od metalu neustoupil. Dnes mu bude třicet a stále jezdí na metalové festivaly, kde si hudbu podle svých slov velmi užívá. Jen už jeho záliba není na první pohled tak výrazná jako v době, kdy byl teenagerem v řetězech a kožené bundě.
K minulosti se tedy Artur nevrací rád jen proto, aby v ní zůstával. Sám říká, že se snaží dívat především dopředu. Přesto z jeho vzpomínek vystupují výrazné obrazy dětství, společných procházek s mámou, víkendů s tátou, domácího učení i bouřlivého dospívání. Jeho třicítka tak není jen číslem, ale také přirozeným okamžikem, kdy se člověk na svůj dosavadní život alespoň na chvíli podívá z odstupu.
