Uběhly už dlouhé dva roky od chvíle, kdy český umělecký svět navždy opustil legendární baletní mistr, choreograf a herec Vlastimil Harapes, který zemřel ve věku sedmdesáti sedmi let. Jeho odchod zanechal hlubokou ránu v srdcích mnoha kolegů, přátel i tisíců věrných fanoušků, kteří ho milovali pro jeho neobyčejný talent, eleganci a noblesu. Jak už to však u takto významných a úspěšných osobností bývá, po skončení období nejhlubšího smutku se pozornost veřejnosti i médií začala upírat k velmi pragmatické, ale o to více sledované záležitosti. Tou je pohádkový majetek, který po sobě tento uznávaný umělec zanechal, a především otázka, jakým způsobem si pozůstalí toto obří dědictví nakonec rozdělili.
Vlastimil Harapes byl za svého života nesmírně pracovitým člověkem, kterému se podařilo vybudovat stabilní zázemí a nashromáždit nemalý majetek. Vzhledem k tomu, že neměl žádné přímé potomky, vyvolávalo téma dědického řízení od samého začátku obrovské množství otazníků, spekulací a napětí. Celý proces rozdělování rozsáhlého dědictví byl držen pod pokličkou a za zavřenými dveřmi, neboť rodina i blízcí se snažili uchránit mistrovu památku před mediálním cirkusem. Nyní, dva roky po jeho skonu, však na světlo světa začínají prosakovat první konkrétní informace o tom, jak majetkové vyrovnání probíhalo a kdo si nakonec přišel na nejhodnotnější části jeho celoživotního jmění.
Rozdělování majetku takového formátu nebylo vůbec jednoduchou záležitostí a vyžadovalo dlouhé měsíce právních úkonů a dohod mezi všemi zúčastněnými stranami. Ve hře byly nejen finanční úspory, ale také cenné umělecké předměty, autorská práva a nemovitosti, které měly pro mistra nevyčíslitelnou osobní hodnotu. Každý detail závěti či následného dědického klíče byl podrobně zkoumán. Podle nejnovějších zjištění se ukazuje, že rozdělení obřího dědictví dopadlo přesně tak, jak by si možná sám Harapes přál, přestože některé detaily dohody mezi příbuznými a blízkými přáteli vyvolaly v uměleckých kruzích tichý údiv a vlnu diskusí.
Tato závěrečná kapitola za životem slavného tanečníka ukazuje, jak křehké mohou být vztahy, když jde o dělení velkého bohatství, i když v tomto případě se pozůstalí snažili zachovat maximální dekórum. Vzpomínka na Vlastimila Harapese tak sice zůstává spjata s jeho nesmrtelným uměleckým odkazem na divadelních prknech, ale zprávy o definitivním uzavření majetkových záležitostí dodávají celému jeho příběhu tečku. Fanoušci i pamětníci nyní mohou s pokorou sledovat, jak se s odkazem milovaného umělce naložilo, a doufat, že jeho jméno bude i nadále zářit bez stínu jakýchkoliv rodinných sporů.
