Herečka Eva Holubová znovu rozvířila emoce – tentokrát ne rolí, ale vlastní proměnou, která nenechala nikoho chladným. Ještě nedávno stála před zrcadlem a viděla číslo, které ji tížilo. Dnes je o více než dvacet kilogramů lehčí. Jenže za tímhle příběhem se neskrývá žádná jednoduchá pohádka o vůli a disciplíně.
Holubová otevřeně přiznala, že její tělo prošlo v posledních letech složitým obdobím. Sama dlouho nedokázala přesně říct, co vlastně stálo za jejím přibíráním. V hlavě jí běžely otázky bez jasných odpovědí – byly to léky na boreliózu? Alkohol? Covid? Věk? Nebo prostě životní styl, který se jí vymkl z rukou?
Zkoušela všechno možné. Omezila alkohol, začala se hýbat, snažila se jíst jinak. Jenže výsledky nepřicházely. Váha kolísala, chvíli šla dolů, pak se zase vracela zpět. Přestala kouřit – a tělo jí to „vrátilo“ dalšími kily navíc. Byla to spirála, kterou zná až příliš mnoho lidí.
Pak ale přišel zlom, který nebyl vůbec dobrovolný. Vážné zdravotní komplikace změnily všechno. Po prodělané sepsi začala kila mizet rychle – jenže ne tím způsobem, jaký by si kdokoliv přál. Odcházela hlavně svalová hmota, tělo sláblo a proměna měla hořkou příchuť.
Do toho se přidala i další zásadní kapitola jejího života – náročná operace mozku kvůli aneurysmatu v roce 2024. Zotavení nebylo jednoduché a právě v tomto období se začal rodit nový přístup k vlastnímu tělu.
Když se pak začala zvedat zpět na nohy, rozhodla se věci vzít jinak. Nešlo už jen o vzhled, ale o přežití, o zdraví, o pocit, že má svůj život znovu pod kontrolou. Do jejího života vstoupila inspirace – modelka Pavlína Pořízková, která ji motivovala k tomu, aby se nevzdávala a hledala vlastní cestu.
A tak začala kombinace, která dnes budí pozornost. Přerušované půsty, pravidelný pohyb, plavání, chůze. A ano – i léky. Sama herečka to nepopírá. Přiznává, že v určité fázi sáhla po přípravku, ovšem pouze po konzultaci s lékaři. Zdůrazňuje ale, že to není řešení pro každého a rozhodně nejde o žádnou univerzální zkratku.
Její váha postupně klesla z 85 na 62 kilogramů. Nebylo to ale lineární. „Dlouho nic, pak pomalu… a pak najednou skoky,“ popsala svou cestu, která byla spíš maratonem než sprintem.
Dnes však mluví jinak než dřív. Ne o kilech, ale o rovnováze. Přiznává, že ji stále čeká práce – chce posílit tělo, naučit se lépe spát a zklidnit mysl. Meditace, smích a obyčejná radost z každodenních maličkostí jsou pro ni stejně důležité jako číslo na váze.
Za její proměnou tak nestojí jen dieta nebo cvičení. Je to příběh o těle, které prošlo krizí, o hlavě, která musela přijmout změnu, a o odvaze říct nahlas i to, co se často skrývá za zavřenými dveřmi.
